Sedím v Atlantě na letišti a hlavou se mi ještě stále honí dramatické obrázky ze včerejšího finále 73.ročníku US Masters, který vyhrál trochu "nechtěný" muž...

Sedím v Atlantě na letišti a hlavou se mi ještě stále honí dramatické obrázky ze včerejšího finále 73.ročníku US Masters. Byl to opravdu skvělý turnaj, kterému nechybělo prakticky nic. Snad jen – jiný vítěz. Tedy aspoň podle mínění většiny Američanů… Vidět Angela Cabreru přebírat zelené sako od Trevora Immelmana nevyvolalo ani zdaleka tak bouřlivé ohlasy, jaké by určitě přišly v případě Perryho nebo Campbella. Ale o „správných“ vítězích golf není. Mnohým Američanům tak hrůzou vstávaly vlasy na hlavě, když mohutný Argentinec za sebe při předávacím ceremoniálu nechal mluvit překladatele. To přece na "americký" turnaj nepatří...

Stál jsem na konci turnaje v davu na 18.jamce, který mohutně – někdy až příliš mohutně – povzbuzoval všechny americké hráče. A když na první jamce play-off zamířil Cabrera do stromů na pravé straně, ozvalo se sice sporadické, ale zřetelné tleskání. Bobby Jones by z toho určitě radost neměl, protože turnaj Masters chtěl mít férový a přátelský. Takže i když by skvělým „hollywoodským“ příběhem bylo vítězství Kennyho Perryho, tak nakonec Angel Cabrera je zaslouženým šampiónem. Pral se do poslední chvíle a Argentina může slavit. A nic na tom nezmění ani posmutnělé tváře příznivců „stars and stripes“.

Před třemi lety jsem seděl na stejném letišti, po stejném turnaji. Myslel jsem, že se na turnaj US Masters už nikdy nepodívám a tak jsem vstřebával všechny ty nádherné prožitky… a to tak usilovně, že jsem na zmiňovaném letišti zapomněl bundu. Říká se, že když něco zapomenete na určitém místě znamená to, že se sem zase vrátíte. Měl jsem to štěstí, že jsem byl na Masters již potřetí. Ale pokaždé to je nádherná událost, pro kterou se sem chcete vracet znovu a znovu.

Takže uvažuji, že tady zase nechám bundu nebo aspoň nějakou maličkost. Ať mám jistotu, že za rok se na Masters podívám znovu...