Přiznám se bez mučení – nemám ho rád. Když vidím jeho kudrnatou hlavu a pohled upřený do dáli mám vždy pocit, že více než na hru se soustředí na dění kolem fervejí a greenů. Zajímá ho kdejaký fanoušek či fotograf. Jsem si jist, že tím musí jeho hra trpět. Že nevíte o kom mluvím, pardon – Colin Montgomerie. Tedy Monty.

Nicméně musím uznat, že jeho minulá sezóna vzala pěkný spád. Když se na začátku roku postavil na první odpaliště byl jistě řádně povzbuzen startem na Ryder Cupu. Dokáže se vzpamatovat z rozvodu, který byl tak dlouho a veřejně probírán prakticky ve všech britských bulvárních médiích? – zněla nejčastější otázka na jeho adresu. Monty dal všem jasnou a pádnou odpověď. Vítězství na dunhill Links Championship, druhé místo za Woodsem při British Open v St. Andrews, třetí na American Express Championship a na závěrečném Volvo Masters – to byly hlavní pilíře jeho comebacku.

Byl to velký návrat pro hráče, který dominoval evropské Tour v minulých letech a celkem sedmkrát v řadě získal titul Harryho Vardona pro vítěze Order of Merit. Teď tuto sošku získal již poosmé. Z třiaosmdesátého místa se vyhoupl na jedenácté ve světovém žebříčku a mohl se cítit spokojený. Má novou přítelkyni, jeho forma je zpět a tak mu snad ke štěstí nic nechybí. Nicméně jeden nelichotivý titul má stále ještě na svých bedrech – „nejlepší hráč, který nikdy nevyhrál major“. A tím je motivace pro nadcházející sezónu jasně vymezená.

A i když Montyho nemám příliš v lásce o jeho comebacku se dá říci pouze jediné – „klobouk dolů!“